Uptalk je v Oxford Advanced Learner's Dictionary (OALD) definován jako stoupnutí hlasu na konci výpovědi, takže daný výrok zní jako otázka: "a way of speaking in which the voice rises at the end of a statement, making it sound like a question". Za touto definicí je představa, že rozhovor probíhá jako výměna informací – buď informaci žádám (otázka) nebo ji sděluji (výpověď, statement) – a že lidé hovoří ve větách. Uptalku jsou také připisovány postoje mluvčích, zejména nejistota, srov. i příkladovou větu v citovaném OALD: "Some people find the use of uptalk unclear, conveying a lack of certainty in the speaker."
P. Warren (2016: 2) naproti tomu na začátku své monografie o uptalku navrhuje následující pracovní definici: "a marked rising intonation pattern found at the ends of intonation units realised on declarative utterances, and which serves primarily to check comprehension or to seek feedback." Uptalk v češtině česká lingvistika dosud prakticky nezaregistrovala, případně jen okrajově a s negativním hodnocením.
Skutečností přitom je, že mnoho mluvčích hovořících česky nápadně stoupá na konci syntakticky a významově ukončených celků, výpovědí, aniž by kladla otázku. Ne každá z těchto výpovědí je také zároveň koncem repliky. Ve svém příspěvku se nebudu zabývat jakýmkoli hodnocením daného jevu.
Půjde mi jen o popis formy a funkce uptalku v češtině, a to na škále od skutečné otázky, přes snahu mluvčích získat zpětnou vazbu,
nejčastěji přitakání, až po prosté členění dlouhých, vícevýpovědních promluv.
